OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Death Town fest v režii velmi mladé promotérské skupiny Chance To Dance nám v pondělí do Prahy přifoukl několik kapel, které v současnosti diktují pravidla metalcorové hudby. Vlajkovou lodí je berlínská brutální vichřice WAR FROM A HARLOTS MOUTH, která na našich pódiích za poslední dva roky víceméně zdomácněla, dále je to trojcombo amerických smeček, počínaje u mladé a stále populárnější bandičky ARSONIST GET ALL THE GIRLS, death hardcorových SALT THE WOUNDS a konče u těžkotonážní mašiny A PLEA FOR PURGING. O první hrající skupině, kterou byla pražská úderka složená ze silné rusky hovořící metalcorové komunity v hlavním městě, nám něco poví kolega Sicky.
Večer otevírala technicky zajímavá produkce pražských APOSTATE. Mladí hoši přes sebe vrstvili metalcorové sekačky a tapované vyhrávky ve snaze poněkud zbytečně oslnit co největší složitostí. Hodně sólování budilo dojem, že tito přísně a podle posledních stylotvorných katalogů „vystajlovaní“ týpci rádi poslouchají novou metalcorovou tvorbu od ALL SHALL PERISH po ARCHITECTS. Zajímavě se jevily klidnější vybrnkávací intermezza, která rozdělovala agresivní breaky a činila produkci těchto nadějných mladíků čitelnější. Úsměv na rtech chvilkami budilo rádobysvětové nasazení kapely, které je sympatické v tom, že se APOSTATE snaží na pódiu vypadat jako „velká kapela“, nicméně realizace má v sobě ještě mnoho křečovitosti a nepřesvědčivosti. Celkový dojem srážel průměrný nedotažený vokál a záhadou pro mne zůstalo, proč pražská kapela, jindy česky hovořící (s mírným východním přízvukem), promlouvá nyní ke svému publiku v angličtině.
S příchodem A PLEA FOR PURGING se mění váhová kategorie na pódiu. Mladý vysekaný dorost v obtažených mrkváčích střídají ostřílení kazatelé křesťanského metalcoru z Tennessee. Pokud bych měl hádat, který ze smrtelných hříchů bude nejoblíbenější u pořízka Andyho, bude to určitě obžerství – tento sádelnatý kolos se dá přirovnat snad jen ke Gregovi z americké deathové mašiny WASTEFORM a i tady si myslím, že by Andy svým tělem triumfoval. Holohlavá objemná bestie po prvních tónech rozpoutala peklo – nečekané nasazení, brutální vokál, sympatický zápal a jeho respekt budící tělo po prvních sekundách pohltilo publikum a pod scénou se strhla lítá řež. Těžkotonážní ostré hrany rytmické kytary, basy a bicích ostře kontrastovaly s malebnými linkami melodické kytary, neodmyslitelné breakdowny a technické sekanice vyvíjely na moshery silný tlak - A PLEA FOR PURGING si Prahu získali a zanechali hlubokou a těžce smazatelnou stopu. Jejich set nepostrádal drive, melodiku ani technicky zajímavé zvraty. Podivné bylo snad jen to, že za aparáty se krčil kytarista ze SALT THE WOUNDS, který místy svoji hrou dokrmoval jejich písničky.
SALT THE WOUNDS byli pro mne asi největším překvapením večera, jejich rytmicky pestrá hudba způsobila oživení v sále. Grindové sypačky střídaly HC nebo až punkové rozjezdy a charismatický zpěvák s vizáží „Barney Greenway mínus deset let“ si s přehledem získal publikum na svou stranu. Kapela působila sehraným dojmem, hráli s lehkostí a pozornost si zasloužil razantní bubeník, který tlačil celý ten rambajs nekompromisně kupředu. Zpěvák střídal murmur s grindovým ječákem a sympaticky hecoval do té doby dost statické publikum. Úspěch a ovace, kterých se SALT THE WOUNDS dostalo, byly namístě.
Poté nastoupili moji oblíbenci ARSONIST GET ALL THE GIRLS, kteří bohužel, a to se mi neříká lehce, nenaplnili očekávání, neboť je zazdil příšerný zvuk. Není na místě obviňovat zvukaře, protože všechny ostatní kapely měly ten večer zvuk výborný. Chyba nastala zřejmě v příliš přepálené pódiové aparatuře. Kapele to však nevadilo, hrála s chutí a s příkladným nasazením až se pódium na Chmelnici otřásalo. Moje oblíbené pecky “In The Empyreans“, nebo „Violence Is Fluid Triceratops“ jsem však v hlukové kouli poznával jen stěží a zejména kopák nebo klávesy se daly spíš tušit, než slyšet. Ten večer to byl z jejich strany punk, ale většině lidí pod pódiem (a vlastně i na pódiu) to nevadilo, nenechali si vzít nadšení a podle reakcí publika si všichni vystoupení užili.
Musím k Sickyho popisu dodat, že celý humorem sršící set korunoval bubeník Paul z WFAHM, který na závěr setu vyběhl na scénu v obrovské psí masce a odštěkal celou jednu skladbu.
ARSONISTS GET ALL THE GIRLS se ovšem spolu s ostatními kapelami ten večer museli sklonit před mohutnými drtiči z WAR FROM A HARLOTS MOUTH. Nekompromisní stroj v čele s hubeňourem Nicem Webersem, jejichž studiová podoba mne nechává docela chladným, má živě neuvěřitelnou sílu. Jak již bývá tradicí, od prvního hrábnutí do strun se zvedá uragán, který ani v pondělní večer po celou dobu jejich setu ani na chvíli nepolevil.
Set složený z toho nejlepšího za poslední dvě alba nekompromisně rozsekal vše, co se doteď dělo. Dynamická pódiovka, vynikající frontman, technické skladby, které koncertně sedí jako přibité, co chtít více. Kapela, která za poslední tři roky vyrostla do světově respektovaného pojmu, je na dobré cestě stát se jednou z nejlepších klubových kapel současnosti v daném žánru. WAR FROM A HARLOTS MOUTH dokázali rozpohybovat snad celou Chmelnici, skladby jako „Fighting Wars With Keyboards“ v klubu otevřely dveře do jiné dimenze. Se slzou jsem zamáčkl vzpomínku na první koncert kapely v naší republice, který proběhl ve velmi komorním prostředí klubu Kain…
Výborně obsazený večer měl odezvu i v slušné návštěvě, která na Chmelnici nebývá pravidlem. SALT THE WOUNDS, kteří zde hráli po boku ABORTED zhruba před půl rokem pro téměř prázdný sál by mohli vyprávět.
RIP, Sicky
foto: RIP
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.